Tak ubíhal den za dnem. Mé tělo sílilo, svaly dosáhly tvrdosti kamene a při běhu jsem rychlostí připomínal pštrosa. Bylo mi dobře, když jsem se ve vypůjčených tretrách vznášel družstevními lány a dechu se mi stále dostávalo a svaly necítily únavu. Rolníci nechávali práce a selky mi s úsměvem mávaly šátky. Usmál jsem se na ně také a běžel dál. Ne, mně ještě nepřišel čas ohlížet se pořádně chlapsky po ženách, jak se říká - zakoketovat si s babama. Můj cíl sportovce byl jasný. Nejprve připnout na hruď olympijskou medaili a pak teprve ženu mezi atletkami si najít a o svatební noci ji na obě líce pocelovat. Však už to dlouho trvat nebude, kdy stanu na stupni vítězů v desetiboji. Pot se ze mne jen lil, ale v běhu jsem nepolevil, i když obloha hrozivě potemněla a zdáli hrom burácel. Vybíhal jsem pravidelným tempem strmý kopec. "I nad tebou, přírodo, zvítězím!" volal jsem, přestože mi přívaly vod zalévaly ústa. Vtom zahřmělo přímo nade mnou a blesk rozčísl blízkou borovici. "Startovní výstřel", pomyslel jsem si, "jako na stadionu. Zkusíš si finiš, Václave." A vyrazil jsem tryskem do louky...